Komparativní výhoda ve vánočním hávu

Sedím právě na letišti, přede mnou hraje čtyřicetičlenný dětský orchestr vánoční (americké) písně a dopadá na mě jistá nostalgie. A protože jsem zároveň po čtyřech letech studia ekonomie konečně skutečně pochopil, resp. přijal, myšlenku komparativní výhody, rád bych vánoční tématiku spojil právě s ní. 

Komparativní výhoda, baseball a delegování

Základní koncept komparativní výhody vidíme všude kolem sebe a mnoho lidí používajících selský rozum by zřejmě ekonomům vytklo, že vůbec takový složitý pojem pro tak jasnou věc zavedli. Inu, komparativní výhodu má ten, kdo dělá činnost, která mu jde sama od sebe a zároveň je v ní nejproduktivnější. Známý je příklad jednoho hráče baseballu, který byl celkově ve srovnání s ostatními hráči naprosto nepřekonatelný – byl skvělým nadhazovačem, stejně jako odpalovačem – a disponoval tedy absolutní výhodou. Po několika letech ale jeho trenér zjistil, že když pouze nadhazuje, není tak unavený (místo něj nadhazuje druhý nejlepší hráč), vyoutuje spoustu protihráčů a celkově tak přispěje týmu více body.

Jak vidíme, myšlenka komparativní výhody je úzce spjata s delegováním. Tak jako onen trenér baseballu určil způsob, jakým rozloží síly jeho nejlepší hráč, to samé děláme my jako občané, zaměstnanci, zaměstnavatelé. (Pravo)moc přenášíme formou politických hlasů, finančních a jiných zdrojů, zodpovědnosti, potřeby skrze doktory, psychology, Ježíšky (pokud neznáte preference obdarovaného, je nejlepší přes Ježíška poslat peníze, ať si za ně koupí, co chce), superhrdinů a dalších. Tím, že volíme, vlastně přenášíme moc a důvěru v oblasti vedení státu kandidátům a politickým skupinám, protože se domníváme, že to zvládnou lépe, než my. A my se tak můžeme věnovat dalším věcem – rodině, profesnímu životu, našim zájmům – a můžeme také být sami delegováni někým jiným. Vytváříme unikátní sociální sítě, které, když se spojí, mohou vnášet nový elán do drobných komunit, potažmo celé společnosti.

Hledání sítí změn a iniciativ

V současné době se ukazuje, že chceme-li změnu, musíme se do ní sami zapojit, iniciovat ji, či delegovat. Tradiční instituce jsou totiž inherentně imunní vůči změnám – všimněme si, že žádná ze skutečně obdivuhodných iniciativ z nich nevzešla. Ba naopak se většinou jednalo o šílené nadšence, kteří bojovali proti proudu.[1]

Přínosným nositelem změny jsou občanská sdružení. Jedná se o skupiny nadšenců se společným cílem, který si může každý přečíst v jejich oficiálních stanovách, sledovat jejich vývoj a to, jaké mají za sebou výsledky. Pokud občanská sdružení fungují transparentně, uvádí zdroj svého financování, aktivity a závěry, je jednoduché si o nich udělat závěr a třeba delegovat svůj hlas, prostředky či čas k jejich podpoře. Výhodou je, že se člověk k ničemu nezavazuje, může svůj názor kdykoli změnit, ukončit spolupráci, má výběr z celé palety zaměření. Úkolem správně fungujících občanských sdružení je tedy zapojovat veřejnost do svých aktivit, otevřenost, vyvolávat dialog, který nekončí zvolením, jako u politiků. Sdružení si musí důvěru veřejnosti, či jednotlivců zasloužit a nejlépe své jednání a výsledky zpětně komentovat.

Vánoce pro bezdomovce

Je tomu téměř rok, co jsme se s naším občanským sdružením rozhodli spojit síly s člověkem, který chtěl pomoct bezdomovcům přežít zimu. Nejdříve jsme zjišťovali podrobnosti o jejich příbězích a snažili se s jejich životy spojit samotnou prvotní myšlenku pomoci – v tomto případě relativně teplý přístřešek, ve kterém by nezmrzli. Během celé doby jsme byli vystavováni názorům lidí, kteří bezdomovce znali, z nichž většina byla kritických – zpochybňovaly pomoc s tím, že minulost bezdomovců jasně ukazuje na skutečnost, že se dostali do svých problémů sami a že si pomoc nezaslouží. Byli jsme si vědomi toho, že bezdomovci v minulosti mohli udělat špatná rozhodnutí. Podle informací se žádný z nich ale nedopustil závažného trestného činu a veškerá kritika okolí spíše směřovala na způsob života, který vedou a neschopnost přizpůsobit se očekávání okolí a podléhala stereotypům – ano, stereotypy do jisté míry vycházejí ze skutečnosti, ale spousta z podstaty se často ztrácí. Právě ono negativní očekávání nás usvědčovalo v tom, že má smysl pokusit se udělat změnu. Nezodpovídali jsme se společnosti, ale pouze našemu přesvědčení a přesvědčení stejně uvažujících lidí, díky kterým jsme získali dostatek prostředků k zajištění přístřešku.

Výsledek byl takový, že bezdomovci přežili zimu a další půlrok využívali a starali se o přístřešek a okolí. Náš primární cíl byl tak splněn. Nicméně v současnosti na místě již nejsou, což může kritiky usvědčovat v jejich názoru. Musíme se však naučit rozlišovat, že v jistých oblastech prostě existuje riziko. My jsme ho spolu s lidmi, kteří na nás delegovali své prostředky a sympatie podstoupili a myslím, že stálo za to.

[1] Spoustu z nich můžeme najít na platformě TED (Technology, Entertainment, Design) – např. akce Movember: http://cz.movember.com/, na kterou konzervativní nadace na začátku reagovaly odtažitě, hmatatelné výsledky investigativní žurnalistiky, které poukázaly na korupci v britské vládě, na kterou upozornila Heather Brook: http://www.ted.com/talks/lang/cs/heather_brooke_my_battle_to_expose_government_corruption.html, a mnoho dalších, které přinášejí více transparentnosti do veřejné sféry. Nezapomínejme, že máme v poslední době také české příklady – Jiří Skuhrovec a jeho zIndex: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-skuhrovec.php, Karel Janeček: http://blog.aktualne.cz/blogy/karel-janecek.php.