Proč nesnášíme cikány

„Jsou líní, nepřizpůsobiví, nikdy nebudou pracovat, kradou a jinak to ani nikdy nebude – vždyť to trvá už víc jak 50 let a s nic se nezměnilo..“ tak zní argumenty lidí, se kterými jsem se v poslední době bavil o romské problematice. Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl napsat článek na tak ožehavé téma je ten, že výše zmiňované argumenty používá široké spektrum lidí – od teenagerů až po důchodce. Z jejich výpovědí jde cítit averze až nenávist. Ona jasnost a jistota v jejich tvrzení mě zaráží, protože považuji přílíš jasná tvrzení za nezřejmá.[1] Pojďme se nyní krátce a zjednodušeně podívat na romskou problematiku. (Tento článek berte jako podnět, impuls pro zamyšlení. Pro ty, co by chtěli proniknout hlouběji, doporučuji knihu Dr. Horváthové)

Prohlubujme to, co nás spojuje,

překonávejme to, co nás rozděluje,

uchovávejme to, co nás rozlišuje.

Bernard z Clairvaux, 1091–1153,

francouzský teolog a mystik[2]

Historie Romů

Romové přišli do Evropy (Balkán, jižní Evropa) v 8. století z Indie, kterou díky kastovnictví opustili. Do střední a východní Evropy se dostali kolem 15. století a byli tehdy vítanými hosty pro svou zcestovalost, znali spoustu novinek ze světa, stejně jako pro hudební nadání a slušnou dovednost v kovařině. Později začali být méně oblíbenými, obyvatelům vadily jejich drobné krádeže. Z tohoto období možná pochází ono známé spojení: „Cikáni kradou.“ Vraťme se nyní na chvíli do současnosti. Ačkoli krádeže (drobné a menší – jízdní kolo, kov do sběru) na straně Romů nelze popřít, tak v situaci, kdy v malém i velkém kradou všechny vrstvy společnosti, kdy ze všech stran slyšíme slovo „korupce“ a „jak my s ní zatočíme“, astronomické částky státního rozpočtu nadále mizí neznámo kam, pozbývá tato stížnost patřičnosti.

Již v zákonech a nařízeních pro četnictvo z roku 1888 jsou Romové označováni za cizince, s jejichž zlořády se mají vypořádávat četníci spolu s obcemi. Čili romská problematika u nás existuje nejméně sto let a přetrvává doposud. Za první republiky byli Romové evidováni, čehož později zneužili nacisté a z původních osmi tisíc jich na našem území zůstalo necelý tisíc. Možná i zde můžeme vidět důvod, proč se Romové často ke své národnosti nehlásí.

Romové v 50. letech opět čelí podobnému problému, který stál za jejich odchodem z Indie – nyní jejich kočovný styl života neseděl komunistickému zřízení. Komunisté Romy „přesídlili“ do měst a vesnic po celém území státu za účelem jejich asimilace. Toto řešení nebylo příliš úspěšné a problém začlenění je dodnes aktuální. Integrovaní Romové (zní to strašně) se většinou ke svému původu nehlásí. Podobně je tomu ale i u dalších minoritních skupin – např. vysokoškolsky vzdělaní Afroameričané ve Spojených státech. Ti přejímají nejen kulturní zvyklosti, ale i životní hodnoty jejich „bílých“ spolužáků, nicméně často čelí vnitřnímu boji – potlačují své kulturní kořeny a mentalitu, přetrhávají sociální vazby. (Michelle Obamová na podobné téma napsala bakalářskou práci) My většinou nad takovou věcí mávneme rukou – jsme přece silní a pokud chceme uspět, musíme se se vším poprat. Barva naší pleti nám totiž téměř nikdy v ničem nebránila. (inspirace: proslulá báseň R. Kiplinga The White Man's Burden - Břímě bílého muže)

Romská problematika[3]

Mezi hlavní příčiny střetů, hádek a přímé nenávisti patří, pomineme-li motivy čistě rasistické, spory okolo bydlení a špatná zkušenost běžných styků. Romské rodiny často dům či byt tzv. „vybydlí“ a utváří ghetta složená z jednotlivých sídlišť. Okolní obyvatelé si často stěžují na hluk, nepořádek, dochází ke střetu dvou neslučitelných životních stylů. Přidáme-li k tomu neschopnost úřadů potíže adekvátně řešit a dojmy ze setkávání s „cikány“ na ulici („Špinavá chátra pokřikující nadávky a pohoršující okolí..“), jsou příčiny hrozby otevřeného konfliktu už docela jasné. Pobírání sociálních dávek budí u mnohých "poctivě pracujících" nelibost. Velký problém je rovněž vzdělanost Romů, na kterou se v rodinách neklade velký důraz (resp. zprvu veliký, následně ale frustrací opadá). Většina Romů chodí do zvláštních škol a postrádají tak v dnešním světě potřebnou kvalifikaci.

Nástin v tápání

Zvrátit či alespoň zlepšit naše vzájemné vztahy půjde dost možná přetěžko, přesto stále existuje možnost pokusit se navázat alespoň nějaký kontakt, najít v sobě porozumění. Třeba se nic zásadního nezmění, ale bez pokusu se nikam neposuneme. Zodpovědnost leží jak na většinovém obyvatelstvu, tak na romské komunitě - absence komunikace je zde více než zřejmá.

Makropohled

Vnímejme také romskou problematiku v širších souvislostech – problematika soužití národnostních menšin se stala ve 20. století zvláště tragickou – nejen v případě nacistické genocidy a komunistického sociálního inženýrství, ale také otroctví, lynčování černochů, segregace..

Zamysleme se a snažme se o problémech mluvit a řešit je ("romská problematika" není pouze problém Romů, ale i problém většinové společnosti), protože mlčet můžeme o všem.

[1] Willy Brandt o přesvědčení a pravdě říká: „Rozlučme se s jednou Pravdou a naučme se žít s pravdami.“

[2] HORVÁTHOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů. Člověk v tísni. Praha : Lidové noviny, 2002. 84 s.

[3] FIGURA, Roman. Přátelé Černého macaráta, o.s.