Na svatební cestu napříč Vietnamem

Vydat se na svatbu našeho kamaráda do protáhlé země poloostrova Zadní Indie bylo spontánní rozhodnutí, kterému zpočátku snad nikdo nevěřil. Když jsme na pražském letišti našívali české vlajky na krosny a listovali ve vietnamském slovníku, bylo jasné, že to myslíme smrtelně vážně.

První dojmy

Při výstupu z letadla nás objal vlhký horký vzduch, který na rozdíl od Indie nebyl namočen do pestrých vůní. První kroky letištním tunelem prozrazovaly jistou unifikovanou a strohost – žádné uducané koberce s pestrými motivy a vyzdobené zdi (důraz na funkci, ne estetiku či abstraktnost), letiště bylo čisté a působilo organizovaně. Šedé chladné chodby ústily do velké prázdné středové haly, kde se shlukovali cestovatelé ranního letu kvůli vízové kontrole. Brzy jsme zaslechli české kolegy, prohodili pár slov o našich plánech a posteskli si nad tvrdou realitou číhající na konci tohoto putování. Po více než 40ti minutovém napínavém čekání u pásů jsme se dočkali našich krosen a mohli tak obejmout tělo muže v růžové košili s kulatou usmívající se hlavou – Dušan se vůbec nezměnil.

Při cestě z letiště k Hanoji (centrum bylo vzdálené asi 30km) jsme viděli mnoho políček – právě probíhala sklizeň. Políčka jsou oproti Indii parcelovanější a, stejně jak to první dojmy z letiště naznačovaly, kultivovanější (vztah mezi vnějšími projevy a vnitřním světem národa je zřejmě univerzální –  podobně jako v Americe, kde architektura ve stylu „fast food“ koreluje s přímočarým způsobem uvažování).

Vzduch je plný prachu. Většina účastníků dopravy využívá motorky, auta tvoří snad 5% - jsou nepraktická v zahuštěnějších částech, navíc se za ně platí vysoká daň a jsou drahá. Jediný druh veřejné dopravy jsou ne příliš frekventované autobusy, hovoří se však i o stavbě metra.

Město působí relativně klidným dojmem – v méně zajímavých částech bych jej přirovnal k přelidněné venkovské Hurghadě s všudypřítomnými obchody, které jsou si visuálně podobné, liší se však zaměřením. Jsou čtvrtě, kde najdete pouze helmy na motorky, kulinářské specialitky apod. (podobně i větší celky – vesnice, zaměřující se na daný druh masa – psí, kozí, kuřecí, hovězí apod.) Hanoj je však natolik velká a rozmanitá, že by bylo urážkou nezmínit její další tváře, zejména na mikro úrovni – drobné pouliční rodinné obchůdky, kterých je obrovské množství, kde si člověk sedne na trpasličí umělohmotné židličky, objedná zelený čas, či kávu, zakouří bongo, v klidu posnídá tradiční „soj“ (kukuřičná kaše s cibulkou, olejem a sušeným hovězím masem podávaná v listu, nebo misce) a zpomalí čas na pozadí hektického bzukotu motorek a hukotu aut. Opakem jsou čtvrtě luxusní s oblohu šimrajícími mrakodrapy, boháče svádějícími novými resorty, podzemními nákupními a zábavními centry a dalšími, např. sportovními komplexy (národní stadion, který bude sloužit mimo jiné pro Asijské hry za 6 let).

Kde domov náš

Dušanův dům se nachází v jiho-západní části Hanoje (familiérněji „Jižák“), má velmi štíhlý pas se 4 podlažími a střešním balkonem. Velká část domů si drží štíhlou linii díky velmi vysokým cenám pozemků, které se pohybují od 20 tisíc/m² výše. V přední části spodního podlaží je rodinný obchůdek s praktickým zbožím – od čipsů, přes žvýkačky, prací prášky až po tabák a čaj. Prostřední část slouží jako obývací pokoj s majestátním mahagonovým stolem a LCD obrazovkou a v zadní části je kuchyň. Bylo krásné vystoupit z taxíku a vidět známé vítající tváře Dušanových rodičů a překrásné nevěsty Nhung. Po vydatné snídani jsme se jeli podívat do Staré čtvrti a obešli jezero Navráceného meče. Dušan nám pověděl o legendě, podle které v polovině 15. století  seslala nebesa císaři kouzelný meč, pomocí kterého vyhnal Číňany z Vietnamu. Po válce císař uviděl na hladině jezera plavat velkou želvu, která mu meč vzala, ponořila se pod vodu a vrátila meč zpět nebesům. Obří želva vážící víc jak 200 kg v jezeře skutečně je, párkrát jsme viděli její mamutí krunýř.

Po návratu z centra města začaly vietnamské hody – doma nás čekal plný stůl tradičního jídla. Připíjeli jsme rýžovicí a pivem a křičeli opilecké heslo „mot hai ba“ (raz, dva, tři a do dna!). Po obědě jsme se cítili smyslovou extázi – přejezení, přepití a přenevyspaní. Odkutáleli jsme se na 3 hodiny do postele a na večerní trh jsme přijeli v plné síle.

Vietnamská tržiště jsou velmi podobná českým a tak mi ani nepřišlo, že jsme někde daleko. Vůbec produkty tržnic jsou snad po celém světě stejné (létající poblikávající vrtulku jsem viděl i v Chorvatsku a mylně se domníval, že se jedná o tamní specifikum).

ASAP výlet do Sapy

Za osmihodinovou projížďku nočním vlakem do příhraničního města Lao Cai a následný transport do horské vesnice Sapa jsme utratili první půlmilion v životě – směnný kurz mezi Kč a tamním dongem je totiž 1:1000. Po krátkém tápání po nádraží nám doprovodnou službu nabízel milý chlapík, který však toužil po dolarech a tak jsme nakonec nástupiště číslo 7 našli i bez něj. Kráčíme ztemnělým, mírně chmurným nástupištěm, nejistě přecházíme koleje a čekáme, kdy nás na kolejích sedící policista odvede stranou a v poutech odveze na policejní stanici – holý výmysl naší podezíravé fantazie. Dále jdeme mezi vagony – prázdnými přepravkami kdoví na co. Obrazy před námi jsou natolik akrylově ztemnělé a exotické (až herně digitální), že se nedá moc hledat souvislost s ničím, co jsme předtím viděli (nevím, nakolik je originální noční zbarvení okolí výsledkem melanže geografické polohy, smogu, zářivosti lamp a dalších). Nástupiště je poloprázdné, bez zápachu, na zemi neposedávají stovky cestujících, tak jak jako v Indii. Nasedáme do vlaku, vítá nás pisklavá hudba místních umělců a přejeme si, ať jen nehraje i v našem luxusním kupé pro 4 osoby s dvěma dvoupatrovými postelemi. K naší úlevě jde hudba ztlumit, kupé je čisté a útulné, s klimatizací. Záchod čistý a domácího designu s klasickým splachováním. Jízda je velmi uskákaná, ale klidnější než při indických cestách, kdy jsem se s hrůzou budil v domnění, že narážíme do protijedoucího vlaku (to jsem ještě netušil, že při zpáteční cestě se budu budit s podobně naléhavým strachem, tentokrát ale z obavy, že vykolejíme v obrovské rychlosti, házelo to totiž šíleně). Párkrát jsem vyhlédnul z okna, ale kromě řídce rozptýlených betonových budov a nekonečných polí jsem na nic pozornost probouzejícího nenarazil.

Vstali jsme v 5 hodin ráno a s napětím čekali, kdy zastavíme a kde vlastně. Průvodčí nás však vzbudil s dostatečným předstihem a navíc se opět rozehrála ta krásná vietnamská hudba. Na nádraží v Lao Cai nás čekal se jmenovkou řidič, který nás odvedl k taxi dodávce, kde jsme asi 40 minut čekali, než se naplní ostatními cestujícími z Austrálie, Švédska, Finska, Skotska, Ameriky a dalšími. Následovala 50 km cesta do Sapy horskou silnicí. Naskytl se nám nádherný pohled na dominantní, ale přátelské zelené kopce s políčky a dalšími zemědělskými útvary, občasná drobná stavení a vesničky, vodopádky a chovnými zvířaty.

Sapa připomíná exotičtější alpské rekreační centrum. Bylo založeno francouzskými kolonialisty ve 20. letech minulého století a prošlo si dynamickým vývojem – přes revoluci a válku až po zatopení turistickou tsunami začátkem 90. let, která z místa původně obývaným etnickými kmeny Hmongů, Dao, Tay, Giay a dalšími udělala jednu z nejnavštěvovanějších atrakcí Vietnamu. Není se čemu divit – resort láká zejména skvělými výhledy na kouzelné hory, nejvyšší horou Vietnamu – Fansipan a etnickou turistikou.

Hned po výstupu z auta nás obklíčili veselé drobné dívky a s hravou kadencí začaly konverzovat pidžin angličtinou: „What your name? Where you from?“, budovat přátelství tzv. pinky promise (chytnou vás za malíček a chtějí slib, že budete kamarádit) a poté taky nabízet jimi vyrobené korálky, peněženky, náramky apod.: “Buy this from me, ok? Maybe later, ok? Tomorrow for sure, no maybe“. Když tyto zarputilé prodejkyně potkáte později, pamatují si vás a spustí: „You said tomorrow you buy this from me. We no friend.“ a dramaticky předstírají zklamaní spojené s naštváním. Když projevíte známku zájmu, jejich naléhavost stoupá a najednou se jich kolem vás vyrojí deset. Zpočátku to bylo otravné, ale postupem času naléhání klesalo a začali jsme přemýšlet, jaký vlastně mají život. Turismus naprosto přeměnil tradiční chod rodin. Zatímco kdysi byly rodinné vazby velmi silné a dívky zůstávaly celý svůj život ve vesnicích, staraly se od útlého věku o své mladší sourozence, nová generace začala s počáteční zvědavostí stále více pobývat v Sapě s vidinou slušného přivýdělku, poznáváním nového, zábavou se zahraničními turisty. Jejich tradiční den začíná brzy ráno, kdy se probudí na pronajatém místě na ulici, počkají na první příliv turistů a pak začne nekonečná pouť za ziskem. Mimo okrasné drobnůstky nabízejí také výlet do jejich vesnic, kde může člověk pobýt s jejich rodinou nebo výlet horami po okolí. Panují také historky o tom, že mladé dívky nabízejí drogy a prostituci, což jsme však nezažili (až na závan marihuanového pole před naším hotelem).

První den jsme prošli hlavní ulici tvaru protáhlé žížaly, nakoupili základní suroviny na výstup na Fansipan – zásoby energie a také pláštěnky – počasí nám, zdálo se, moc nedopřeje. Už od příjezdu bylo mlhavo a přes noc začalo pršet ještě vydatněji. Ráno jsme se probudili do otravného deště. Mysleli jsme, že se celý výstup zruší, ale horští průvodci si to zřejmě nemohou dovolit, hlavně z finančních důvodů.

Na místo, ze kterého se na Fansipan vychází, jsme přijeli společně s 2 skupinkami nadšených jihovietnamských studentů, kteří se setkali naživo poprvé až v dodávce – výstup si domluvili přes internet a pečlivě na něj trénovali. My jsme o obtížnosti výstupu předem nic moc nevěděli. Dušan ale zmiňoval, že jeho šéf z práce na něj trénoval 2 měsíce…

V mlze jsme se s Vietnamci vyfotili za branou vstupu do chráněné rezervace připomínající vstup do podsvětí známého z mnoha rpgéček a poté mohlo začít horsko-pralesové dobrodružství. Po pár stovkách metrů jsme po kamenné stezce pronikli do divoké džungle protkané hadími kořeny, místy šel v kořenech stromů slyšet zvuk opic. Řev místních tygrů nás ale naštěstí minul.

Celkově byla cesta velmi obtížná, pro průměrného turistu těžce zdolatelná. Člověk, co vydrží 13ti kilometrovou štreku deštěm, močály a šplháním po kamenech, je však odměněn nádhernými pohledy jak vně, tak vni džungle a pocity cestovatele časem, neboť pralesní výjevy v člověk budí dávné archetypy a vzbuzují hluboký úžas. Výstup měl 3 hlavní části: první polo-ležérní vedoucí k první záchytné stanici s obědem (francouzské bagety s okurkami a rajčaty, vajíčka a malé překvapení – sýr s usměvavou krávou) o rozměrech asi 6x4m s vyvýšenými dřevěnými prkny a barevnými umělohmotnými tapichy. V plechovém přístřešku s námi dále hodovali Číňané, Rakušan a pár Kanaďanek. Rakušan se hecnul a v alpském stylu chtěl zvládnout výstup na vrchol a do 2. táboru za 1 den, což se mu nakonec povedlo (avšak za úplné tmy).

Druhá část byla dlouze táhnoucím se utrpením přes kozí bobky, pravěké bažiny, obří kopce lejn, Velkou vietnamskou zeď až ke kýženému cíli – táboru ve výšce 2800m: chlév s plovoucí podlahou, špinavými matracemi v kombinaci s mizerným počasím vše utvářelo apokalyptický dojem a podtrhovalo naše mírné obavy jak z noci, tak následujícího dne. Setmělo se brzy (kolem 4. hodiny odpoledne) a promoklí jsme se již kolem půl šesté uchylovali k spánku. Usnout na dřevěné posteli bylo však těžší, než jsme mysleli. Hřála nás sice výborná večeře a do prázdné plechovky od koly zasunutá purpurová svíčka, ale každých 10 minut jsme se převalovali hledaje vhodnější pohodlnou pozici. Podvědomí však jelo na doraz a všichni jsme měli vize až halucinace (mikro a mikročástice, molekuly, neurony, nová sada zubů apod.). Nějak jsme ale noc přežili a ráno v šest už v promoklých věcech šlapali na vrcholek. Tentokrát nás průvodce poháněl – nenesl totiž žádné závaží a, jak jsme později zjistili, spěchal, aby si co nejdřív mohl zahrát karty o peníze s ostatními místními průvodci. Nakonec jsme se na 3143 metry vysoký Fansipan vysápali, šťastně se s viditelností na 5 metrů před sebe porozhlédli kolem dokola do bílých hlubin oblohy, kde se někde 50km daleko nacházely čínské hranice a utíkali zpět dolů. V druhém táboře jsme se na chvíli ohřáli ve stanu průvodců, opekli si s nimi myši a vydali se dolů do Sapy těšíce se na plechovku koly, televizi a teplou sprchu.

Zátoka Ha Long                                                                                                        

Po příjezdu do Hanoje jsme vyjeli na regenerační tour do zátoky Ha Long, která je od hlavního města vzdálená asi 200 km, čili 4 hodiny cesty kvůli hopsavé silnici s reklamní zastávkou v půli cesty, kde si mohou lidé prohlédnout kamenné vytesávky zvířat a nakoupit předražené obrazy a suvenýry. V seznamu kupujících jsem marně hledal Čechy.

Autobus zastavil u přístavu, ze kterého jsme poté na lodi Sunrise vypluli do spleti více než 2000 ostrůvků, které podle legendy vytvořil horský drak. Na nás bylo asi 15 a všichni ve věku mezi 20 – 30 lety. Lodní průvodci byli také mladí, seznámili nás se třemi pravidly plavby (nepít vlastní alkohol, kouřit pouze venku, neskákat za jízdy do vody), z nichž byla v průběhu plavby většina porušena. Byl nádherný horký den hojící fansipanské rány. První zastávkou byla  vápencová jeskyně Ha Dau Go. Člověk by si normálně název vůbec nepamatoval, nebýt velkolepého osvětlení, skvělého doprovodného komentáře průvodců („Podívejte se támhle na ten krápník připomínající slona.“ nebo „Támhleto je Batman.“ Slonů a batmanů tam zkrátka bylo habaděj.) a dalších podvědomých teatrických efektů (mechanická vodní fontánka), které vzbuzovaly paranoidní pocit, že byla celá jeskyně uměle postavena a že si z nás Vietnamci pěkně utahují. Rychle odsud pryč až do osady rybářů žijících na hausbótech, pak zastávka blízko přístavu, kde jsme naskočili do kajaků a projeli si zátoku, zaskákali z lodi do moře. Poté jsme se odebrali autobusem dále do centra jednoho z největších ostrovů, vystoupali na kopec a vyšli do přístavu, který nás opět vracel trochu do minulosti a připomínal krabičky od některých čajů.

Tento výlet byl zajímavý hlavně díky tomu, že jsme se seznámili se spoustou lidí, kteří cestují světem několik měsíců až roků – na lodi s námi jely Quebečanky z Fansipanu, které brázdí Asií už více jak rok a chtějí cestu ukončit na Vánoce v Kanadě, Skotku (utekla z investiční banky, aby poté mohla rok žít v Austrálii a pak cestovat na východ), Australana s česko-židovskými kořeny (s ním a se Skotkou jsme celý den a noc hráli čínského pokra o peníze), skupinkou blonďatých Švédů, Číňanem studujícím v Singaporu (Singapořané jsou podle něj svázáni pravidly, což někomu může sedět víc, někomu míň. Nejsou jako v Číně, kde se lidé dívají na zákon jako na možnost, ne limitaci), Angličana, který učil v Japonsku, australského hippie ragby důchodce , který dal za cestu 3x tolik, co my (vyplatí se vybírat z více nabídek) a další.

Ninh Binh

Následovalo město Ninh Binh, ležící necelých 100 km jižně od Hanoje (počet obyvatel získáte tak, že zprůměrujete Plzeň a Liberec, představa o hustotě: velikostí se jedná zhruba o 2/3 Břeclavi) a mnohými je přirovnáváno k Ha Longu na souši. V samotném městě moc k vidění není, je však příjemné si k večeru sednout k řece, popíjet čaj nebo hanojské pivo a přivonět k silnému tabáku vycházejícím z bonga místních obyvatel. Zajímavá je oblast obklopující město, která se dá projet na motorkách nebo kolech. Projíždíte úzkými uličkami, kde se to hemží lidmi a školáky, rýžovými poli až do odlehlejších částí, kde lze narazit na agresivní prodavačky (když jste sami, dovolí si vám i roztrhnout rukáv, aby vás dotáhli ke svému stánku), hřbitovy na vodě, i pod vodou, pagody, Ma Yen, ke němuž vede 500 schodů, nabízející skvělý pohled na zátoku Tam Coc, kterou si za 100 korun za tři hodiny můžete projet (je to  však hodně turistická záležitost a trochu nás to tím odradilo), starobylá města a mnoho dalšího. Na cestě nás lákaly billboardy s usměvavou kozou na talíři a protože jsme byli hladní a zvědaví, jednu si objednali (sladší chuť, pevné maso).

Potkali jsme další zajímavé cestovatele – profesora ekonometrie z Northwesternu, trvajícím na tom, že po zemi chodí samý homo economicus a že za všech okolností lze mluvit o racionálním jednání maximalizujícím užitek (hrůza to poslouchat J), jeho japonskou ženu (oba byli z Oregonu), Němce filmaře a fotografa a skupinku Čechů.

Svatba

Samotná svatba je už jen třešničkou na sedmipatrovém honosném dortu, kterému předchází tradiční zásnuby. Ty se odehrávají několik měsíců před svatbou a na rozdíl od našeho vnímání nejsou ani tak spojením dvou milenců, jako celých rodin. Do vesnice snoubenky s ženichem odjíždějí rodiče, nejstarší reprezentant rodiny, který všechny představí a nepustí nikoho moc ke slovu, potící se ženich (sedět v saku ve 30 stupňovém pařáku víc jak 10 minut a ani kapku nevypotit snad nejde) a 7 mladých svobodných hochů v tradičním modrém oděvu, nesoucích 7 darů (pyramidy čaje, masivní ovocný páv, čokolády, kávy). Ve vesnici je vítá  podobně složený tým nevěsty. 7 svobodných dívek v červených šatech po úvodním kole rodinné debaty v páru s hochy odnesou dary do domova nevěsty. Nevěsta se celého rituálu neúčastní, resp. se skrývá v horním patře a napínavě čeká na konečný ortel rodičů. Po pozitivním přijetí žádosti ženichovy strany se obě rodiny v úplné sestavě odeberou  s dary uctít památku pozůstalých v horním patře budovy.

Se svatbou úzce souvisí buddhismus a Lunární kalendář – jsou dny špatné a dobré (existuje příručka, která takové dny popisuje) a podle dat narození obou partnerů, zejména však partnerky, se určí i datum svatby. Konkrétně Nhung se podle hvězd mohla vdávat pouze 2 dny v roce – v květnu a říjnu. Kromě hvězdného postavení si také musí ženy v domácnosti – nevěsta a matka ženicha –  skvěle rozumět, jelikož spolu budou trávit v následujících letech (dost často celý život) většinu dnů.

Svatba je logisticky i finančně náročná – pozvat 330 hostů zabere několik týdnů (už jen vzpomenout si na jejich jména je vyčerpávající) a výdaje několik let průměrného platu. Den před svatbou se před domy obou rodin postaví velké barevné  vyzdobené stany, uvnitř nichž večeří nejbližší rodina. Stan nevěsty je větší, jelikož musí pojmout i ty, kteří se nemohou na svatební ceremoniál dostavit. Všichni jdou brzy spát, protože ve 4 hodiny ráno již v minibusu hopsají po silnici vyzvednout nevěstu na vesnici a pak rovnou přes moderní čtvrť Hanoje do oddávacího megakomplexu. Den 6.10. je zřejmě velice dobrým dnem – na cestě vidíme desítky svatebních stanů a snoubenci se to ulicemi jen hemží. Vyskakujeme z minibusu, muž v saku nás směřuje po schodech nahoru do velkého sálu, s desítkami plně naložených stolů o mnoha chodech, vzduch rozeznívá živá hudba smyčcového tria, usedáme ke stolu, místnost se po chvíli setmí, živá hudba ustane, z reproduktorů začne hrát energická hudba podobná té při úvodech zápasů basketbalové NBA a nastupuje nevěsta a ženich s rodinou. Míří si to červeným kobercem až na podium, kde pokynou obecenstvu, vymění si sliby a prstýnky, políbí se, otevřou šampaňské a naplní skleničkovou kaskádu. Pak je čeká maraton přípitků s každým z 330 hostů. My mezitím spokojeně baštíme kuřecí pařáty a zapíjíme je bezednou skleničkou rýžovice, kterou bez přestání doplňuje ruka našeho česky mluvícího vietnamského přítele. Každou sekundu zní vzduchem magické zaříkávadlo „Mot hai ba!“ a my, pletouce si roli novomanželů, obcházíme stoly hostů a připíjíme s nimi. Narážíme na další české bratry a je nám krásně. „Pracoval jsem v 70. letech v Mostě, chodíval na hokej do Kladna! Pak jsem dělal i na Slovensku v Žilině!“ Martin přes 20 let nemluvil česky a přesto mluvil jako rodilý Moravák. Všechno krásné musí však jednou skončit a po dvou hodinách veselení se sál vylidňuje a vyklízí. Skvělý zážitek však člověku zůstane navždy.