Budoucnost eurozóny

Nad Evropou se vznáší černé mraky, v sázce je nejen budoucnost Řecka, ale i samotného eura. Po letech vyplývá na povrch, že je řecký dluh prolezlý Evropou jako krkovička a zejména centrální lídři ve snaze spasit eurozónu  čelí dvěma obrovským výzvám – hasit fiskální požár a zároveň určit směr dalšího vývoje. Na otázku, jestli by jím byla hlubší integrace EU hledali v rámci Masarykových debat odpověď dva týmy řečníků.

Federace krůček po krůčku

Podle Jana Macháčka máme v Evropě nejen krizi dluhovou, ale také krizi institucionální, která sice není v současnosti tak akutní, nicméně pro budoucnost klíčová. Evropa by se měla federalizovat, aby tak mohla v globalizovaném světě lépe čelit asijské konkurenci, bez eura si o tom můžeme zdát. Chybí mu také politický vizionář, nejlépe ne-ekonom, neboť krize ukázala, že: „politik s vizí je lepší než 99% ekonomů“. Jeho kolega Kudrna z Rakouské akademie věd euru připisuje historické opodstatnění. Pokud pochybujete o jeho smyslu právě teď, když zrovna čelí první velké výzvě (shodou náhod největší), jste krutí.

Oponující Kovanda hned v úvodu tvrdí, že euro je primárně politický projekt a jeho relativní úspěch v prvním období byl dán spíše příznivými globálními podmínkami, než vlastním přičiněním. Hlubší integraci považuje za nesmysl, jelikož v Unii převažují parciální zájmy lídrů (Německo, Francie) oproti periferii. Logicky nikdo nechce přispívat na jiné – příkladem buď chrabré Slovensko, které zaplatilo za solidaritu nejen pádem vlády, ale i poměrně vysokou řeckou almužnou ve výši 7,7 miliard eur – 10% slovenského HDP. Jan Bureš by tomu, kdo v rámci fiskální integrace sjednotí extrémní kontrasty ve výdajích jednotlivých členů Unie (např. soc.výdaje a zdravotnictví, společný penzijní systém.. – Holandsko vs. Itálie) neváhal udělit Nobelovu cenu. Nejedná se však pouze o rozdílnost fiskální, každý země má svá specifika, např. Irsko postihla realitní bublina následkem soukromého zadlužení, ačkoli bylo fiskálně zodpovědné.. Namísto velkých federalizačních přání Macháčka navrhuje alternativu ve zpřísnění pravidel Paktu stability a růstu a další kroky by dělal jednotlivě.

Diagnóza

Co tedy bude s eurozónou? Pokud „hlubší integrací“ myslíme profinancování periferního dluhu, nemůžeme se divit nelibosti veřejnosti disciplinovaných zemí.

Všichni se shodnou, že krátkodobě se euro musí podržet a předejít tak velkým ztrátám s dopadem na celou Evropu. Na příkladu líného Řecka, nebo hyperaktivního Irska vidíme, jak má každá příčina i přes podobné symptomy svůj vlastní původ a je ošemetné hledat univerzální lék na všechno. Jeden lék se však naskýtá: vyhýbat se monetárnímu a fiskálnímu extremismu – čili pokušení bank a politiků tisknout peníze, resp. dluh, virtuálním realitám a mýtům typu „odchod k národní měně znamená ekonomický kolaps dané země“. Euro má smysl tehdy, pokud bude dlouhodobě efektivní pro všechny, což by v blízké budoucnosti, zdá se, mohlo platit pro zeštíhlenou měnovou unii.

Příliv jakýchkoli špatných zpráv bych chtěl v závěru odlehčit tímto citátem:

„Možná jednou odložíme ekonomické problémy stranou a začneme se zabývat skutečnými problémy – životem, morálkou a vírou v něco vyššího.“ Slova dost utopická i pro Thomase Moora, já vím.. Však je vyřkl sám John Maynard Keynes.