Twitoření v Tunisku a Digitální revoluce v severní Africe
„Twitterová“ revoluce v Tunisku podnítila revoluci v Egyptě a dále se rozšířila do dalších částí severní Afriky a Blízkého východu. Ukázalo se, že nahromaděná nespokojenost lidí ve virtuální formě může vést k významným změnám. Sociální sítě umožnily rychlejší a efektivnější mobilizaci lidí nejen v daných zemích, ale získaly pozornost i celého světa. Ve výsledku pomohly urychlení procesu změny a přivedly „staré pány“ k ústupu (bin Alí a Ghannúší v Tunisku, Mubárak v Egyptě, v budoucnosti Kadafí a mnoho dalších). Hillary Clinton v této souvislosti podporuje snahy „online“ disidentů a těm, kteří potlačují internetovou svobodu vzkazuje, že vlny nespokojenosti neudrží věčně. Volný přístup k sociálním sítím nazývá „základním lidským právem“. Hlavní otázkou teď zůstává (a nikdo na ni neumí přesně odpovědět), jakou podobu dostane politika revolučních států a zdali opravdu dojde k demokratické změně. Ono vyslyšení hlasu lidu totiž nemusí být zárukou stoprocentně lepších zítřků (ač možná nevhodné nabízí se přirovnání k situaci v ČR, kdy obecné nadšení z výsledků voleb je nyní poznamenáno obecným naštváním nad současnými kauzami).
Twitter and FLY
Většina probouzejícího světa se dozvěděla o zemětřesení u severovýchodního pobřeží Japonska s několikahodinovým zpožděním, nicméně na sociálních sítích byly informace okamžitě. Jelikož byl tradiční způsob komunikace v Japonsku přerušen (telefonní linky byly vyřazeny) sociální kanály jely naplno. Twitter měl opět hlavní roli, zdatně mu sekundovaly samozřejmě i sítě Facebook, LinkedIn, Youtube, aplikace Person Finder, která pomáhá rodinám a příbuzným obětí dozvědět se o situaci svých nejbližších a další. Výše uvedené sítě usnadňují vzniku dárcovských fondů (dárci mohou věnovat peníze např. při hraní facebookových her) a významně urychlují akumulaci potřebných zdrojů pro postižené oblasti (jen v ČR se vybralo přes 11 milionů korun).
Z řetězu síť
Před třiceti lety nikdo nemluvil o krizové komunikaci. Tehdy se zpracovávaly tzv. varovné studie, hlavní otázkou bylo jak efektivně napsat zprávu a ujistit se, že ji lidé zaznamenali. Ani to však nemuselo být úspěchem, jelikož většina lidí se snažila konzultovat své kroky s ostatními a varování do poslední chvíle zpochybňovali. Přesvědčit lidi, že jsou v nebezpečí je těžší než se na první pohled zdá. Nejlepší metodou je skrze jiné lidi – tím se vysvětluje, proč lidem z izolovaných kanceláří trvá déle zjistit, že jsou v ohrožení života – nemají kontakt s ostatními. Internetová revoluce však zpřetrhala lineární vazby a upletla z řetězu digitální síť, v dobách krize plnící funkci sítě záchranné.